Insulin je hormon produkovaný β-buňkami Langerhansových ostrůvků pankreatu a jde o jediný zdroj inzulinu u člověka.

V současné době jsou pro léčbu cukrovky k dispozici humánní (lidské) inzuliny a inzulinová analoga.

Humánní inzuliny se vyrábějí biosynteticky pomocí přenosu rekombinační DNA do buňky Escherichia coli nebo Saccharomyces cerevisiae.

Inzulinová analoga jsou biosynteticky připravené molekuly inzulinu, které se od humánního inzulinu liší záměnou určitých pozic aminokyselin.

Podle rychlosti nástupu účinku, podle toho, za jak dlouho je nejvyšší účinek, jak dlouho účinek trvá se inzulíny dělí na:

Krátce působící humánní inzuliny a ultrakrátce působící inzulinová analoga (lispro, aspart, glulisin) se používají v intenzifikovaných inzulinových režimech k náhradě inzulinu pro zpracování jídla, případně k vyrovnání vysoké hladiny cukru.

Podkožně podaný humánní inzulin začne působit za 20-30 minut po aplikaci, působení bude vrcholit za 1-2hodiny a doba účinku může celkově dosáhnout 6-8 hodin, resp. 4- 6hodin. Délka účinku je přímo úměrná velikosti dávky.

Účinek inzulinových analog (glulisin, lispro, aspart) je podobný a nastupuje prakticky okamžitě, vrcholí za 30 minut a odeznívá do 3-4 hodin, resp. 2hodin.

Středně dlouze působící (NPH) humánní inzuliny se používají k náhradě za základní sekreci inzulinu. Jde o inzulinové přípravky s prodlouženým účinkem, které začínají působit za 1 – 2,5 hod. po aplikaci, jejich účinek vrcholí za 4-12hodin a jejich působení odezní za 12-16hodin. ⁷

Kombinované inzulíny (= stabilizované směsi inzulinu) se používají tam, kde se v jedné dávce kombinuje krátce působící a středně dlouze působící inzulin. Jejich použití je vhodné u pacientů staršího věku se stabilním způsobem života. Nevýhodou  je určitá rigidita, jejich využití je nevhodné pro pacienty s DM1 a pacienty s DM2 s již nedostatečnou vlastní sekrecí inzulínu.

Dlouze působící inzulinová analoga se dává jako náhrada za základní sekreci inzulinu.

Čerpáno z:

https://www.olecich.cz/

Bartášková D. Moderní způsoby inzulinoterapie pacientů s diabetem 2. typu. Interní Med. 2009; 11(5): 224–227

Pelikánová T. Strategie podávání inzulinu u nemocných s diabetem 2. typu. Remedia 2010; 20(2): 100–107.

Konsensus k léčbě inzulínovými analogy. Adamíková A, Anděl M, Kvapil M. et al. Česká diabetologická společnost.

Piťhová P: Inzulinové režimy z klinického pohled. Interni Med. 2010; 12(11): 531–534

Adamíková A, Rybka J: Inzulinová analoga a jejich postavení v léčbě diabetu. Remedia 2011; 21(4): 339–343.